THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Dámy a pánové, máte rádi avantgardu? … Ano pane. Vím, že je to hloupá otázka. Ale přesto se ptám – máte? Cože? Vy se na něco ptáte mě? Co je to vlastně ta avantgarda? Vy to nevíte? Aha, počkejte chvilinku, juknu do svého slovníčku cizích slov, …moment… tak českým ekvivalentem tohoto v kulturních kruzích a hlavně undergroundu (cože je to vlastně ten underground?) hojně zneužívaného slova je „vedoucí skupina“ nebo „předvoj“. Tedy předvoj. Ale čeho? Uměleckého stylu, trendu? Asi tak. Teď už možná tak trochu tušíme, co to je – tak ještě jednou. Máte ji rádi, tuhle avantgardu? Á, támhle se nám někdo hlásí! Jmenujete se? Václav, výborně – takže tamten vlasatý a vousatý jinoch ji má rád. A Václave, proč Vy ji vlastně máte rád? Tak teď jsme Vás asi trošku zaskočili, co? Mno, vidíme, že se nám Václav zamyslel, tak ho necháme chvilku dumat a my se pojďme věnovat albu, které tak trochu avantgardní je. Neočekávejte ale nezničitelné vojsko drancující umělecké směry za tímto předvojem. Oni spíš budou vždy průkopníky… Průkopníky, za kterými nikdo nejde. O kom je řeč? O průzkumné umělecké jednotce, která záškodnicky kontaminovala komorní hudbu. O fenoménu zvaném METAMORPHOSIS.
Člověk si při poslechu této hudby vybaví malý divadelní klub, do něhož ústí foyer, kterým se táhne vůně dýmkového tabáku a silné turecké kávy. Jako by posluchač přímo seděl v sedačce a cítil ono komorní umělecké fluidum, které mu hravými prstíky masíruje krk. Jako by Kafkovu povídku někdo přepsal na notový papír. Oproti devětadevadesátkovému „Contaminated Chamber Music“ je následovník mnohem méně uzpívaný, což je jedině dobře. Pokud se zpívá, tak se tak děje, krom jediné anglicky otextované skladby („Expedition“), v turečtině, což celé album zajímavě koření. Více prostoru dostávají epické instrumentální plochy vyprávějící hudební příběhy, a to aniž by obsahová stránka ztratila na plnohodnotnosti. Oproti minulosti je cítit určité zklidnění vod, po kterých METAMORPHOSIS plují, ale rozhodně se tak neděje na úkor jejich aranžérského rukopisu, ten je zachován a jako štíhlá vkusná jachta s ostrou přídí si razí svoji vlastní cestu hudebním oceánem. Barevné propletence oděné do temně sytých odstínů splétají opět jen čtyři strunné nástroje. Housle, violoncello, akustická a elektrická kytara. „Luff“ je až po okraj napěchované dějovostí a syrovou sdílností. Zvuk celého alba má své vlastní kouzlo. Až neuvěřitelně je zachován charakter jednotlivých nástrojů, při poslechu tohoto počinu cítíte šaramantní křivky ušlechtilých dřevěných kusů z mistrovské dílny. Jako byste se přímo dotýkali těl instrumentů. „Luff“ je již druhým albem, které vychází u ostrovního labelu Leo records, který pojímá hlavně alternativní jazzovou hudbu, a spolupráce s tímto vydavatelstvím skupině velmi svědčí. Nevtíravé, ale přesto podmanivé a jímavé melodie, komorně rebelantská příchuť, aranžérská epika a dotaženost – to jsou hlavní atributy aktuálního počinu „Luff“.
Tak co, Václave, už jste si to rozmyslel? Tak povídejte…
Vysoko postavenou laťku se povedlo opět přeskočit. Rakousko-turecko-český strunný kvartet vyznávající neprošlapané cesty v bludišti hudební alternativy opět nezklamal.
9 / 10
Martin Alacam
- akustická kytara, vokál, elektrická kytara
Richard Deutsch
- elektrická kytara, vokál
Christoph Pajer
- housle, vokál
Jan Kavan
- violoncello
1. Northern Light
2. Sayonara
3. On Transit
4. Piknik
5. Balkon
6. Expedition
7. Zigzag
8. Fading
9. Bir Arada Birarada
10. Osvradjinn
11. Cinematics For Lunatics
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.